Deset otázek, pár zaškrtnutých políček a na konci obrazovka vypíše nálepku: konzervativní, vyvážený nebo dynamický investor. Nálepka ale neřekne, jestli člověk bude za dva roky potřebovat všechny peníze najednou, ani jak by se zachoval, kdyby účet klesl o čtvrtinu. Rozhodují dvě věci, investiční horizont a skutečná tolerance rizika, a obě se dají odhadnout i bez formuláře, jen to chce trochu jiné otázky, než jaké dotazník nabízí.

Co dotazník u brokera nezjistí

Broker nebo finanční poradce se ptá na příjem, úspory, zkušenosti s investováním a na to, jak by se člověk zachoval, kdyby hodnota portfolia klesla o desítky procent. Z odpovědí vznikne skóre a k němu nálepka s typem investora. Jde o užitečný první odhad.

Otázka je, jestli papírová odpověď vydrží i v reálné situaci. Někdo v klidu napíše, že by propad ustál, a při prvním opravdovém poklesu zruší investici do týdne. Jiný si na formuláři škrtne tu opatrnější variantu, přitom by dvacetiprocentní propad klidně přečkal a nic by neprodával. Papír a skutečné chování se prostě neshodují tak často, jak by si tvůrci dotazníků přáli.

Dotazník je dobrý start, ne konečná odpověď.

Investiční horizont je datum, ne pocit

Investiční horizont není to, jak dlouho chce člověk teoreticky investovat. Je to konkrétní okamžik, kdy peníze budou muset být venku a k dispozici, ať trh vypadá jakkoli.

Peníze na opravu střechy plánovanou na příští jaro patří na spořicí účet nebo termínovaný vklad, ne do akcií. Rok je krátká doba na to, aby se případný propad stihl srovnat, a nucený prodej ve ztrátě patří mezi nejdražší chyby, jaké lze u investování udělat.

U částky na výměnu auta za pět až šest let se prostor trochu otevírá, i tak ale většina peněz zůstává v konzervativnějších nástrojích. Skutečný rozdíl přichází až s horizontem nad deset let. Čtyřicetiletý člověk, kterému do penze zbývá pětadvacet let, si může dovolit v portfoliu vysoký podíl akcií, protože má čas přečkat i několik špatných let po sobě. Mezi těmito krajními body neexistuje jedno pravidlo v procentech, které by sedělo všem, existuje jen otázka, kdy tahle konkrétní částka bude chybět, pokud tam zrovna nebude.

Toleranci rizika ukáže až červené číslo

Tolerance rizika se dá rozdělit na dvě věci, které se v běžné řeči pletou dohromady. První je schopnost ztrátu unést, tedy jestli má člověk jinde rezervu, jistý příjem a jestli na něm finančně nikdo nezávisí. Druhá je ochota tu ztrátu unést psychicky, tedy jestli dokáže sledovat červené číslo na výpisu a nic s tím nedělat.

Dá se to otestovat jednoduše. Stačí si představit portfolio, které místo 200 000 korun ukazuje 140 000, tedy propad o třicet procent, a upřímně odpovědět, co by následovalo. Kdo by sledoval výpis každý den a uvažoval o prodeji, potřebuje nižší podíl akcií, i kdyby měl horizont třeba na dvacet let. Kdo by pokrčil rameny a pokračoval v pravidelných platbách, unese víc.

Nejspolehlivější odpověď ale nedá představivost. Dá ji vzpomínka na to, jak se člověk zachoval, když mu naposledy nějaká investice nebo aspoň jedna akcie v portfoliu skutečně zčervenala. Kdo tehdy prodal se ztrátou, ať šlo o jakoukoli částku, zná svou skutečnou toleranci líp než z jakéhokoli testu.

Když horizont a tolerance rizika nesouhlasí

Horizont a tolerance rizika většinou táhnou stejným směrem, a právě jejich součet rozhoduje, kolik z portfolia jde do akcií a kolik zůstává v jistotě. Dlouhý horizont často jde ruku v ruce s vyšší ochotou riskovat, protože je dost času čekat na zotavení trhu, a taková kombinace obvykle unese vysoký podíl akcií, klidně přes tři čtvrtiny portfolia. Krátký horizont zase přirozeně vede k opatrnosti, protože na velký výkyv prostě není čas, a nízká tolerance rizika k tomu jen přidá další důvod držet většinu peněz mimo akcie, i kdyby to horizont sám o sobě dovoloval.

Zajímavější jsou případy, kdy se ty dvě věci rozejdou. Pětatřicetiletý člověk s horizontem na pětadvacet let na papíře unese vysoký podíl akcií, jenže po prvním desetiprocentním poklesu nespí a přemýšlí nad prodejem každý den. Formálně mu horizont dovoluje riskantnější portfolio. Prakticky mu ho jeho vlastní hlava nedovolí, protože paniku uprostřed poklesu zaplatí reálnou ztrátou v okamžiku prodeje. V takovém střetu je rozumnější řídit se tím přísnějším ze dvou omezení a podíl akcií snížit, i za cenu nižšího očekávaného výnosu. Klidně prospaná noc má cenu, kterou žádná tabulka nespočítá, a portfolio, které se dá udržet dvacet let beze změny, nakonec odveze víc než dokonalé portfolio, kterého se investor za rok vzdá.

Rizikový profil řeší kolik, diverzifikace kam

Rizikový profil a diverzifikace řeší dvě různé otázky, i když se v běžné řeči často pletou dohromady. Rizikový profil spolu s horizontem určuje, kolik peněz z celku vůbec smí kolísat, tedy jaký podíl jde do akcií a jaký zůstává v bezpečnějších nástrojích. Diverzifikace pak řeší, jak je rozložená ta riskantnější část, aby pád jedné firmy nebo jednoho oboru nestrhl dolů celé portfolio.

Zjednodušeně: profil odpovídá na otázku kolik, diverzifikace na otázku kam. Někdo může mít dokonale rozložených sto procent portfolia mezi tisíce firem po celém světě přes jediný fond, a přesto to pro něj bude špatné rozhodnutí, pokud tu částku potřebuje za rok na splátku. Diverzifikace tam žádnou chybu nezachrání, protože problém není v rozložení, je v tom, že peníze na akciovém trhu vůbec neměly být.

Dál už rozhoduje strategie a konkrétní produkty

Horizont a profil samy o sobě nevyberou konkrétní fond ani brokera. Zúží ale pole na rozumnou velikost. Krátký horizont nebo nízká tolerance rizika posouvají většinu peněz ke spořicím účtům, termínovaným vkladům nebo dluhopisům, dlouhý horizont a vyšší tolerance otevírají prostor pro vyšší podíl akcií, typicky přes širší akciové fondy, ne přes sázku na jednotlivé tituly. Většina lidí ale nesedí na žádném z obou konců. Pro ně dává smysl kombinace obou světů v poměru, který sedí jejich vlastnímu součtu horizontu a tolerance, ne poměru souseda nebo kolegy z práce.

Na tenhle výsledek pak navazuje výběr investiční strategie, tedy pravidel, do čeho konkrétně peníze půjdou, kolik a jak často, a co se stane, když trh spadne. Kdo s investováním teprve začíná a neví, kde vzít první korunu, najde první kroky v průvodci pro začínající investory.

Na co si dát pozor

Rizikový profil není jednorázová nálepka na celý život. Mění se se sňatkem, narozením dítěte, ztrátou práce nebo blížícím se důchodem, a dotazník vyplněný před pěti lety už nemusí sedět. Přepočítat ho jednou za pár let nebo po každé velké životní změně se vyplatí víc, než se na něj jednou spolehnout navždy.

Vysoký výsledek dotazníku ještě neznamená, že agresivní portfolio je pro daného člověka nejlepší volba. Kdo si napíše na papír, co udělá při třicetiprocentním propadu, a upřímně si tu odpověď přečte, obvykle pozná svou skutečnou toleranci líp než z jakéhokoli skóre.

Tenhle text popisuje obecné principy, ne konkrétní doporučení pro jednoho čtenáře. Základní zásady bezpečného investování shrnuje Investiční desatero České národní banky. Kdo řeší investici s konkrétním poradcem nebo zprostředkovatelem, může si jeho oprávnění ověřit v seznamech regulovaných subjektů, které vede ČNB.

Kdy a jak hluboký propad

Horizont odpoví na otázku kdy, tolerance rizika na otázku jak hluboký propad člověk unese, aniž by prodal. Teprve součet obou čísel rozhoduje o poměru mezi akciemi a bezpečnějšími nástroji, diverzifikace přijde na řadu až potom, uvnitř té části, která na trh jde.

Kdo si oběma otázkami projde na papíře, ne jen v hlavě, obvykle zjistí, že skutečný rizikový profil je konzervativnější, než by čekal. Nic se tím neztrácí. Portfolio, které vydrží beze změny i špatný rok, nakonec odveze víc peněz než odvážnější varianta, kterou majitel v polovině cesty vzdá.