Spořit, nebo investovat? Jak se rozhodnout

Dvě kolegyně z kanceláře zdědí od babiček podobnou částku, kolem sto padesát tisíc korun. Jedna ji nechá na spořicím účtu, kde jí peníze pomalu, ale jistě rostou o pár procent ročně. Druhá ji vloží do akciového fondu podle tipu od švagra, který na burze „vydělává“. Za pět let má první z nich na zálohu za byt přesně tolik, kolik čekala. Druhá řeší, jestli prodat zrovna ve chvíli, kdy trh je dole, protože byt potřebuje koupit teď a fond ukazuje o čtvrtinu míň, než kolik do něj vložila. Vysvětlení je prozaické: jedna z nich měla peníze naplánované na nástroj, který k jejich horizontu nepatřil.

Rezerva je nula, od které se počítá

Než padne jakékoli rozhodnutí mezi spořením a investováním, měla by být hotová jedna věc, finanční rezerva ve výši tří až šesti měsíčních výdajů na spořicím účtu. Bez ní nemá smysl řešit výnos ani zhodnocení, protože první nečekaný výdaj, rozbité auto nebo výpadek příjmu, donutí sáhnout tam, kde jsou peníze zrovna po ruce. Pokud je to zainvestovaný účet, znamená to prodej v okamžiku, který si nikdo nevybral.

Domácnost bez rezervy tedy otázku spořit, nebo investovat zatím neřeší, jen spoří. Nastupuje až ve chvíli, kdy rezerva stojí a na účtu přibývají další peníze nad její rámec.

Horizont rozhoduje víc než odvaha

Základní vodítko je čas, tedy za jak dlouho bude potřeba peníze utratit. Cíl bližší než tři roky, auto, svatba, rekonstrukce koupelny, patří na spořicí účet nebo do termínovaného vkladu. Hodnota tam nekolísá a peníze jsou v okamžiku potřeby přesně tam, kde mají být. Cíl vzdálenější než pět až sedm let unese kolísání investice, protože zbývá čas na to, aby se propad srovnal. Akciové trhy v posledních desetiletích opakovaně klesly o desítky procent v řádu měsíců a stejně opakovaně se během několika let vrátily zpátky nahoru. Kdo peníze prodává až za patnáct nebo dvacet let, propad uprostřed cesty se ho prakticky netýká. Kdo je potřebuje za rok, pro toho stejný propad může znamenat skutečnou ztrátu.

Mezi třemi a pěti lety leží pásmo, kde jednoznačná odpověď neexistuje. Obvyklým řešením bývá kompromis: část peněz zůstane na spořicím účtu pro jistotu, menší část jde do konzervativnější investice pro případ, že se cíl o rok dva posune a čas na zotavení přibude.

Ne každý propad ustojí stejně

Horizont je jen polovina rovnice. Druhou polovinou je to, jak člověk snáší pohled na vlastní peníze, které na papíře ukazují míň, než kolik do nich vložil. Portfolio za dvě stě padesát tisíc korun může v horším roce ukazovat sto osmdesát tisíc. Skutečnou ztrátou se těch sedmdesát tisíc stane, až je majitel prodá, do té doby jde jen o číslo na obrazovce. Takové číslo dva roky přehlížet bez nervozity ale dokáže málokdo.

Kdo by po podobném poklesu prodával v panice, potřebuje méně akcií a víc konzervativních nástrojů, i kdyby si horizont teoreticky vyšší podíl akcií zasloužil. Investice odprodaná ve ztrátě kvůli propadu splní svůj účel stejně špatně, jako kdyby peníze celou dobu ležely na spořicím účtu bez výnosu. Rozhoduje matematika horizontu, ale stejnou váhu má i upřímná odpověď na otázku, co by se stalo s klidem v hlavě při třetinovém propadu hodnoty.

Cíl s pevnou částkou, nebo cíl s otevřeným koncem

Rozdíl mezi spořením a investováním prozradí i povaha cíle. Záloha na byt, dovolená za rok, nové auto za dva roky, to jsou cíle s pevnou částkou a pevným datem. Kdo přesně ví, kolik a kdy bude potřebovat, nemůže riskovat, že mu trh těsně před termínem sebere pětinu naspořeného. Renta ve stáří, majetek pro děti nebo prostě dlouhodobý růst úspor mají naopak otevřený konec. Přesné datum, kdy peníze padnou, neexistuje, a i kdyby trh klesl zrovna v nevhodnou chvíli, zbývá čas počkat na zotavení. Právě u takových cílů dává investování smysl, protože inflace by jinak během dvaceti třiceti let ukously podstatnou část kupní síly peněz odložených jen na spořicím účtu.

Kolik nechat na účtu, kolik poslat dál

Praktická otázka zní, jaký díl volných peněz nad rámec rezervy poslat na spořicí účet a jaký do investic. Odpověď se odvíjí od toho, kolik konkrétních cílů domácnost má a jak jsou od sebe časově vzdálené.

Modelový příklad: rodina má rezervu hotovou, k tomu jí každý měsíc zbude pět tisíc korun. Dva tisíce jdou na plánovanou dovolenou příští léto, cíl bez prostoru pro riziko. Zbylé tři tisíce míří na rentu za pětadvacet let, kde má kolísání dost času se srovnat. Stejná rodina o rok později, s dovolenou za sebou, může poslat celých pět tisíc do investic, protože jí zbyl jen ten vzdálený cíl.

Řídit se dá i jednoduchým pravidlem. Peníze, u kterých člověk dovede přesně říct, kdy a na co je vybere, patří na spořicí účet. Peníze bez konkrétního data výběru, u kterých je jasné jen to, že poslouží až za víc než pět let, mohou jít do investic. Chybí-li u některé částky tahle jistota, bezpečnější je nechat ji na spořicím účtu, než počítat s výnosem, který ve skutečnosti nemusí přijít včas.

Rozdíly mezi oběma variantami shrnuje přehled:

Tabulka ukazuje směr. Pevné pravidlo z ní dělat nejde, domácnost s nízkou tolerancí k riziku může i u desetiletého horizontu zvolit konzervativnější poměr, než by čistá matematika napovídala.

Většina domácností spoří i investuje zároveň

V praxi domácnosti neřeší jedno rozhodnutí učiněné jednou provždy. Skládají vedle sebe cíle s různým horizontem: rezervu na spořicím účtu, krátkodobý cíl na dalším spořicím účtu nebo termínovaném vkladu, dlouhodobý cíl v investicích. Otázka spořit, nebo investovat se tak většinou řeší zvlášť pro každou skupinu peněz, podle toho, kdy na ni dojde řada.

Přechod mezi oběma světy navíc není jednorázový. Cíl, který byl před deseti lety vzdálený a peníze na něj byly investované, se postupně blíží a mění charakter. Dva tři roky před plánovaným výběrem dává smysl přesouvat peníze postupně z investic zpátky na spořicí účet, aby poslední propad neodnesl výsledek předchozích let. Stejná domácnost tak v jednu chvíli spoří i investuje, jen pro jiné cíle.

Věk a fáze života posouvají poměr

Stejná domácnost v různých fázích života odpovídá na otázku spořit, nebo investovat jinak, i kdyby se horizont jednotlivých cílů vůbec nezměnil. Mladý člověk na začátku kariéry, bez hypotéky a bez závazků k rodině, může nad rámec rezervy směřovat větší část volných peněz do investic, protože případný propad má čas přečkat a jeho výdaje jsou zatím pružné.

Rodina s malými dětmi řeší víc krátkodobých a střednědobých cílů najednou, školku, kroužky, výměnu rodinného auta, a proto jí obvykle vychází vyšší podíl peněz na spořicím účtu, i kdyby dlouhodobě chtěla investovat stejně jako bezdětný jednotlivec. Padesátník patnáct let před důchodem naopak postupně přesouvá část portfolia z investic zpátky do konzervativních nástrojů, aby ho případný propad těsně před koncem kariéry nezastihl s většinou majetku v akciích.

Žádná z těchto fází není chybná ani ideální sama o sobě, poměr mezi spořením a investováním se v čase mění spolu s tím, kolik cílů domácnost řeší najednou a jak blízko je má.

Na co si dát pozor

Chyby se dělají oběma směry. Časté je nechat velké částky na spořicím účtu roky, i když je jasné, že poslouží až za dvacet let. Nízký úrok tam sotva stačí na inflaci a rozdíl proti investování se po dvou třech dekádách počítá v řádu statisíců korun, jak popisuje průvodce prvními kroky investování. Tahle opatrnost vypadá bezpečně, ve skutečnosti jen mění viditelné riziko kolísání za neviditelné riziko ztráty kupní síly.

Opačná chyba bolí rychleji. Investovat peníze, které bude domácnost potřebovat za rok dva, znamená vsadit na to, že trh bude zrovna v tu chvíli nahoře. Řada lidí se do investic pustí s penězi na blízké cíle právě proto, že v okolí slyšeli o zajímavém zhodnocení, a nezvažují, že stejný nástroj dokáže krátkodobě klesnout stejně rychle, jako předtím rostl.

Kdo si teprve na spoření zvyká, začíná nejlépe podle zavedeného systému popsaného v průvodci, jak spořit peníze od nuly, tedy pevnou částkou hned po výplatě. Teprve na tenhle základ má smysl nabalovat investice.

Shrnutí

Spořit, nebo investovat nemá jednu odpověď platnou navždy. Domácnost si tuhle otázku pokládá znovu u každého nového cíle. Rezerva a krátké cíle patří na spořicí účet, dlouhé cíle bez pevného data snesou investice i jejich kolísání. S přibývajícími lety se poměr mezi oběma variantami u stejné domácnosti klidně otočí, cíl, který byl loni vzdálený a investovaný, může být za tři roky těsně před čerpáním a čekat ho bude přesun zpátky na spořicí účet.