Dva lidé posílají každý měsíc dva tisíce korun do světových akcií. První si založil podílový fond na pobočce banky, druhý kupuje ETF přes brokera. V portfoliu drží v podstatě stejné firmy, po dvaceti letech se jim ale účty liší o víc než sto tisíc korun. Rozdíl neudělal trh. Udělaly ho náklady a cesta, kterou se oba k trhu dostali.

Podílové fondy zůstávají v Česku nejrozšířenějším způsobem, jak drobný investor drží akcie a dluhopisy. Prodávají je banky, investiční společnosti i finanční poradci, vedou se v korunách a dají se kupovat po malých částkách. ETF se rozšířila později a hlavně mezi lidmi, kteří investují sami přes internet.

Podílový fond je společná peněženka pod dohledem ČNB

Fond funguje jako společný majetek mnoha lidí. Vložíte do něj peníze a dostanete podílové listy, tedy doklad o tom, jak velká část fondu vám patří. Nakupovat konkrétní akcie ani dluhopisy nemusíte, o to se stará investiční společnost podle pravidel, která má fond popsaná ve statutu.

Nad penězi stojí ještě depozitář. Je to banka, která vede účty fondu a kontroluje, jestli investiční společnost nakládá s majetkem podle statutu. Celý sektor spadá pod dohled České národní banky a pravidla nastavuje zákon o investičních společnostech a investičních fondech.

Majetek fondu je oddělený od majetku investiční společnosti. Když se firma dostane do potíží, peníze podílníků do její konkurzní podstaty nepatří. Před poklesem trhu vás to ale nechrání ani o korunu. Většina fondů určených veřejnosti je otevřená. To znamená, že o odkup podílových listů si můžete říct kdykoli a fond vám je musí vyplatit za hodnotu vypočtenou k danému dni. Vedle nich existují fondy kvalifikovaných investorů, které mají mírnější pravidla, ale také vysokou minimální investici danou zákonem. Pro člověka, který odkládá pár tisíc měsíčně, nejsou určené.

Fondy se od sebe liší hlavně tím, co drží. Akciový fond kupuje akcie a kolísá nejvíc, dluhopisový drží dluhopisy států a firem, smíšený míchá obojí v nějakém poměru. Fond peněžního trhu pracuje s krátkodobými nástroji a míří spíš na peníze, které mají někde přečkat rok nebo dva. Nemovitostní fond vlastní budovy nebo podíly v nich. O riziku tedy rozhoduje zaměření fondu, ne jeho název, slova jako „růstový“ nebo „opatrný“ v názvu nemají pevnou definici a u dvou různých společností můžou stát nad dost odlišným portfoliem. Nabídka na českém trhu je široká. Fondy prodávají velké banky pod vlastní značkou a vedle nich investiční společnosti, mezi nimi třeba Amundi nebo Conseq. Rozdíly bývají spíš v poplatcích a distribuci než v tom, co fond drží.

Aktivní správa proti kopírování indexu

Rozdíl mezi fondem a ETF si lidé nejčastěji pletou s rozdílem mezi aktivní a pasivní správou. Překrývá se to, ale není to totéž.

Aktivní správa znamená, že portfolio manažer vybírá jednotlivé tituly a snaží se překonat srovnávací index, takzvaný benchmark. Za tu práci si fond účtuje vyšší poplatek. Pasivní správa index jen kopíruje a o žádné vítězství se nepokouší.

Aktivní manažer má proti sobě jednoduchou matematiku. Aby dal investorovi víc než levný indexový fond, nestačí mu index dorovnat. Musí ho překonat o víc, než kolik stojí jeho vlastní správa. Dlouhodobá srovnání, například pravidelně publikovaná analýza SPIVA od S&P Dow Jones Indices, opakovaně ukazují, že se to většině akciových fondů po odečtení nákladů nedaří.

To neznamená, že aktivní správa nemá smysl nikde. Na méně zmapovaných trzích, u firemních dluhopisů nebo u nemovitostí má manažer prostor, který v indexu velkých amerických firem nenajde.

Většina ETF je pasivní, existují ale i aktivně řízená ETF a naopak indexové podílové fondy s nízkým poplatkem. Když produkty srovnáváte, dívejte se na to, co fond skutečně dělá a kolik za to bere, ne na obal. Jak přesně burzovně obchodované fondy fungují, rozebírá samostatný text o ETF.

Kde se poplatky schovávají

U podílového fondu narazíte obvykle na tyto položky:

  • vstupní poplatek, který se strhne z každého vkladu a u akciových fondů bývá nejvyšší
  • poplatek za obhospodařování, který se každý rok odečítá z majetku fondu
  • výkonnostní poplatek, tedy podíl na výnosu nad dohodnutou hranicí, pokud si ho fond účtuje
  • výstupní poplatek, který se dnes objevuje spíš výjimečně

Roční náklady na výpisu neuvidíte jako samostatnou položku. Odečítají se uvnitř fondu, takže se projeví jen tím, že hodnota podílového listu roste pomaleji. Souhrnně se jim říká průběžné náklady, u ETF se pro ně běžně používá zkratka TER. Je to jedno číslo v procentech, které shrnuje, kolik si správa fondu bere za rok. Podle něj srovnáte dva podobné produkty nejrychleji, protože zahrnuje víc položek než samotný poplatek za obhospodařování.

ETF má průběžné náklady obvykle výrazně nižší, platíte ale jinde. Brokerovi zaplatíte za každý nákup, na burze vás stojí rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou a u cizí měny přibude konverze z korun. U malých pravidelných částek dokáže poplatek za pokyn ukousnout víc, než čekáte.

Přesné sazby se liší produkt od produktu a mění se v čase, takže je hledejte u konkrétní nabídky. Máte na to jeden dokument, sdělení klíčových informací (v praxi se mu říká KID). Musí ho mít každý fond i ETF, vejde se na pár stran a najdete v něm náklady, ukazatel rizika na stupnici od 1 do 7 a modelové scénáře vývoje.

Co udělá jeden a půl procenta za dvacet let

Modelový příklad. Odkládáte 2 000 Kč měsíčně po dobu dvaceti let, vložíte tedy celkem 480 000 Kč, a trh vydělá 6 % ročně před náklady.

Při průběžných nákladech 0,2 % ročně vyjde konečná částka zhruba na 887 000 Kč. Při nákladech 1,7 % ročně zhruba na 752 000 Kč. Rozdíl dělá přibližně 135 000 Kč, tedy víc než čtvrtinu všeho, co jste za dvacet let poslali.

Výpočet je ilustrace, ne předpověď. Nepočítá se vstupním poplatkem ani s daněmi a hlavně počítá se stále stejným výnosem, což trh nikdy nedělá. Skutečná hodnota investice kolísá a v některých letech bude nižší než vklad. Ukazuje jen jednu věc. Poplatek se počítá z celého naspořeného majetku, ne z toho, co jste zrovna poslali, takže s rostoucím zůstatkem roste i jeho absolutní výše.

Druhý tichý odečet vidět není vůbec. Reálný výnos se počítá až po zdražení, o které se stará inflace. Fond s výnosem tři procenta ročně v roce, kdy ceny vyrostly o čtyři procenta, vaše peníze neposunul dopředu.

V čem se liší samotný nákup

Podílový fond koupíte na pobočce, u poradce nebo online u investiční společnosti. Smlouva je v korunách, trvalý příkaz se dá nastavit na malou částku a papírování za vás vyřídí prodejce. Cena podílového listu se obvykle stanovuje jednou denně, takže nekupujete za kurz z konkrétní minuty, ale za hodnotu k danému dni. Vypořádání pokynu trvá několik pracovních dní, prodej stejně jako nákup.

ETF potřebuje účet u brokera. Obchoduje se na burze během dne za aktuální cenu a většina evropských ETF je vedená v eurech nebo dolarech. Kromě konverze z korun tím do hry vstupuje měnové riziko. Posílená koruna výnos ubere, oslabená přidá, a s kvalitou samotné investice to nemá nic společného.

Část fondů proti tomu nabízí měnově zajištěnou třídu, která tenhle výkyv tlumí. Zajištění ale není zadarmo. Jeho cena se schová do výsledku fondu, takže u dlouhého horizontu stojí za úvahu, jestli ho vůbec potřebujete. Liší se i to, jak malou částku má smysl posílat. Fond zvládne drobné pravidelné vklady bez problémů, protože se kupuje podíl, ne kus. U ETF záleží na brokerovi. Někteří umožňují pravidelný nákup i za pár set korun včetně zlomků podílů, jinde koupíte jen celý kus a poplatek za pokyn se u malé částky projeví hodně. Sazebník konkrétního brokera si proto projděte dřív, než si nastavíte trvalý příkaz.

Rozdíl je i v papírování na konci roku. U fondu vede evidenci prodejce a výpis dostanete v korunách. U brokerského účtu si přehled obchodů hlídáte sami a sami řešíte i zdanění. Podmínky osvobození příjmů z prodeje cenných papírů mají svoje lhůty a limity, které se v čase mění, takže si aktuální stav ověřte u Finanční správy nebo u daňového poradce.

Kdy má podílový fond navrch

Fond dává smysl člověku, který nechce zakládat účet u brokera, sledovat kurz eura a rozhodovat se sám. Chce posílat pár tisíc měsíčně z běžného účtu, mít u toho někoho, komu zavolá, a víc se tím nezabývat. Za to pohodlí si připlatí a měl by o tom vědět.

Druhá situace je věcnější. Existují části trhu, kde se levné ETF pro drobného investora shání špatně. Patří sem nemovitostní fondy, které drží kanceláře, sklady nebo nájemní byty, a část dluhopisových strategií. Tady se poplatku za správu nevyhnete, protože ten majetek někdo skutečně spravovat musí.

Fondy i brokerské účty se dají v Česku vést také v režimu dlouhodobého investičního produktu, který má daňové zvýhodnění. Za tu výhodu ale platíte vázaností peněz na dlouhá léta dopředu, takže se hodí na penzi, ne na rezervu. Konkrétní podmínky a limity si ověřte u poskytovatele a u Finanční správy, protože se v čase mění.

A pak je tu důvod nejprozaičtější. Fond od banky, do kterého někdo posílá dva tisíce měsíčně už osm let, je pořád lepší než dokonalé portfolio, které nikdy nevzniklo, protože jeho majitel dva roky srovnával tabulky. Kdo teprve začíná, najde první kroky v průvodci jak začít investovat.

Kdy fond spíš brzdí

Nejdražší kombinace je aktivně řízený akciový fond, který se ve výsledku od svého indexu skoro neliší, ale účtuje si jako plnohodnotná aktivní správa. Poznáte ho podle grafu. Kopíruje benchmark a rok co rok za ním zaostává zhruba o výši poplatku.

Vstupní poplatek bolí hlavně u krátkého horizontu. Když strhne několik procent z vkladu a peníze budete chtít za dva roky zpátky, začínáte v mínusu, které trh nemusí stihnout dorovnat. U jednorázově vyšší částky se o vstupním poplatku dá smlouvat, jen se o tom prodejce sám od sebe nezmíní.

Hůř se hlídá provize. Prodejce fondů dostává odměnu a část z ní je navázaná na nové obchody. Když vám poradce po roce navrhne přesun do jiného fondu, aniž by se změnila vaše situace nebo cíl, zeptejte se rovnou, kolik na té změně vydělá on.

Samostatnou kapitolou je rychlost výběru. U akciového nebo dluhopisového fondu se peníze vrací v řádu dní, u nemovitostního fondu to tak být nemusí. Budovu nelze prodat ze dne na den, a když chce vybrat víc lidí najednou, může být odkup pomalejší nebo dočasně omezený. Podmínky má každý fond popsané ve statutu a stojí za to je přečíst dřív, než peníze pošlete.

Na co si dát pozor

Než něco podepíšete, projděte si sdělení klíčových informací. Zajímá vás část s náklady a ukazatel rizika. Prodejce vám dokument musí dát, ne vás odkázat na web, kde si ho najdete sami.

Ověřte si i toho, kdo vám fond nabízí. Seznamy regulovaných a registrovaných subjektů vede Česká národní banka, jsou veřejné a hledá se v nich podle jména firmy. Zprostředkovatel, kterého v nich nenajdete, nemá oprávnění vám investici nabízet.

Historická výkonnost není slib. Fond se třemi výbornými roky za sebou mohl jen jet na vlně svého trhu a stejná vlna umí odejít.

Když už drahý fond máte, unáhlený výprodej situaci nespraví.

Vstupní poplatek jste zaplatili a zpátky ho nedostanete, takže se rozhodujte podle toho, co vás fond stojí od zítřka. Porovnejte jeho průběžné náklady s levnější alternativou a spočítejte, za jak dlouho se přesun vrátí. Před prodejem si ověřte i daňovou stránku, protože ukončení investice má jiné dopady než její držení. Zbývá otázka horizontu, která rozhoduje víc než výběr produktu. Akciový fond se nehodí na peníze, které budete potřebovat za rok, ať už má poplatek jakýkoli. Jestli máte vůbec investovat, nebo zatím raději spořit, rozebírá text spořit, nebo investovat.

Shrnutí

Podílový fond a ETF řeší stejnou úlohu dvěma cestami. Fond je pohodlnější a dražší, vede se v korunách a papírování za vás vyřídí prodejce. ETF vychází levněji, zato po vás chce vlastní účet a obvykle i cizí měnu. Než pošlete první platbu, vytáhněte z prodejce dvě čísla: kolik zaplatíte při vkladu a kolik každý rok. Jak dopadne trh, zjistíte až za dvacet let. Tahle dvě čísla znáte hned a rozhodnou o velké části výsledku.