Padesátikoruna z roku 2015 vypadá i dnes úplně stejně. Kdo by za ni ale chtěl koupit stejné množství rohlíků, jízdenek na MHD nebo litrů benzinu jako tehdy, zjistí, že bankovka nestačí. Ceny kolem ní vzrostly, hodnota peněz v peněžence potichu klesla. Tomuhle procesu se říká inflace a dotýká se rozpočtu každé domácnosti, ať se o ekonomiku někdo zajímá, nebo ne.

Proč koruna dnes koupí míň než dřív

Inflace je růst cenové hladiny v čase, stejné množství peněz koupí za rok, za pět nebo za deset let méně zboží a služeb než dnes. Ekonomové tomu říkají pokles kupní síly. Kupní síla neznamená číslo na výpisu z účtu.

Znamená, kolik se za tohle číslo dá reálně pořídit. Sto tisíc korun uložených bez úroku má za deset let na kontě pořád sto tisíc. Nákup, který by za ně šel pořídit dnes, už za deset let nepůjde, protože ceny mezitím porostou.

Mírná a stálá inflace patří k běžně fungující ekonomice. Centrální banky, v Česku Česká národní banka, se ji dokonce snaží udržovat na nízké, ale nenulové úrovni. Problém nastává, když zdražování zrychlí a mzdy ani úspory mu přestanou stačit.

Nejcitelnější bývá zdražování u věcí, které lidé kupují pravidelně a nedají se snadno vynechat, jako bydlení, energie nebo základní potraviny. Zdražení luxusního zboží nebo dovolené si člověk odpustí snáz než vyšší nájem nebo účet za plyn. Proto se subjektivní pocit ze zdražování mezi lidmi tak liší, i když se dívají na stejná oficiální čísla.

Jak se inflace počítá: spotřebitelský koš a index CPI

Za měřením inflace v Česku stojí Český statistický úřad. Každý měsíc sleduje ceny stovek konkrétních položek, od chleba přes nájem po jízdné a mobilní tarif, a skládá z nich takzvaný spotřebitelský koš.

Koš má odrážet, jak typická domácnost utrácí.

Patří do něj bydlení a energie, doprava, potraviny, zdraví, vzdělávání i volný čas, každá skupina s jinou vahou podle toho, kolik na ni domácnosti reálně vydávají. Bydlení a energie mají vyšší váhu než třeba návštěva kina, protože na bydlení jde větší část rozpočtu. Složení koše se čas od času aktualizuje, aby zohlednilo nové zvyklosti, třeba rostoucí výdaje za mobilní data nebo streamovací služby.

Vedle národního indexu CPI počítá Česko i další státy Evropské unie takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen. Ten umožňuje srovnávat inflaci mezi zeměmi na podobném metodickém základě. Detaily výpočtu se od národního CPI mírně liší, výsledné číslo bývá ale obvykle blízké. Z cen jednotlivých položek vzniká index spotřebitelských cen, zkráceně CPI. Meziroční inflace porovnává aktuální ceny se stejným měsícem loňského roku, tenhle údaj se objevuje v novinách nejčastěji. Měsíční inflace srovnává jen dva po sobě jdoucí měsíce a bývá kolísavější, ovlivní ji i jednorázová věc jako zdražení benzinu před dovolenkovou sezonou.

Statistici počítají ještě takzvanou jádrovou inflaci. Ta z koše vyřadí nejvíc kolísavé položky, hlavně potraviny a energie, a ukazuje, jak se ceny vyvíjejí bez jednorázových výkyvů. Když jádrová inflace klesá pomaleji než ta celková, je to signál, že zdražování zakotvilo v ekonomice hlouběji, ne že šlo jen o dočasný výkyv kvůli počasí nebo cenám ropy.

Tenhle text vysvětluje princip a mechaniku inflace, ne aktuální stav. Konkrétní meziroční číslo se mění každý měsíc a nejaktuálnější data zveřejňuje přímo Český statistický úřad. Kdo hledá dnešní přesnou hodnotu, najde ji tam. Kdo chce pochopit, co to číslo vlastně znamená a odkud se bere, je na správném místě tady.

Odkud se bere zdražování

Ceny nerostou z jednoho jediného důvodu a ekonomové se dodnes přou, který z nich zrovna převažuje. Jedním zdrojem je poptávka, která převyšuje nabídku. Když lidé i firmy mají najednou víc peněz k utracení, než kolik ekonomika dokáže vyrobit zboží a služeb, prodejci ceny prostě zvednou. Stává se to typicky po období levných úvěrů nebo výrazné státní podpory domácností.

Dalším zdrojem jsou náklady na straně výrobců. Zdraží ropa, plyn, kovy nebo mzdy, a firmy vyšší náklady promítnou do cen, aby si udržely marži. Zdražení energie se tímhle způsobem umí propsat i do ceny pečiva, přestože s plynem navenek nemá nic společného, jen ho potřebuje pec v pekárně.

Roli hraje i množství peněz v ekonomice a síla koruny vůči zahraničním měnám. Když centrální banka pustí do oběhu výrazně víc peněz nebo koruna citelně oslabí, dovážené zboží i suroviny zdraží automaticky, i kdyby se v Česku samotném nezměnilo vůbec nic.

Zvláštním případem je šok na straně nabídky, kdy něco znenadání omezí výrobu nebo dopravu zboží. Uzavření přístavu, výpadek velké továrny, na kterou je navázaná další výroba, nebo skokové zdražení energie kvůli válečnému konfliktu dokážou zvednout ceny, i když se nezmění poptávka ani množství peněz v ekonomice. Na takový šok si ekonomika obvykle zvyká roky, ne měsíce.

Odlišit od sebe jednotlivé příčiny v praxi bývá těžké, protože se obvykle kombinují najednou. Ekonomové proto vedou spory o to, kolik z aktuálního zdražování jde na vrub poptávky, kolik nákladům výrobců a kolik měnové politice, i když všichni vidí stejná čísla.

Ke všem zdrojům se přidává očekávání lidí i firem. Když věří, že ceny dál porostou, snaží se nakupovat dřív a víc, než by jinak potřebovali, a firmy preventivně zdražují, aby náklady dohnaly předem. Říká se tomu inflační spirála mezd a cen: mzdy rostou, protože rostou ceny, a ceny rostou dál, protože rostou mzdy. Zastavit ji bývá těžší, než ji spustit.

Nominální číslo a to, co skutečně zůstane v peněžence

Nominální hodnota je číslo napsané na výplatní pásce, na vkladní knížce nebo na cenovce. Reálná hodnota říká, kolik si za tohle číslo člověk skutečně koupí, po očištění o inflaci.

Mzda může nominálně růst, a přesto reálně klesat. Modelová situace: plat letos stoupne, ale pomaleji, než rostou ceny v obchodech. Na výplatní pásce je vyšší číslo. V nákupním košíku ale zůstane méně, než mohl člověk koupit loni. Právě proto se lidem někdy zdá, že vydělávají víc, a v obchodě zjišťují opak.

Stejná logika platí u úspor. Rozhoduje reálný výnos, tedy rozdíl mezi úrokem nebo výnosem investice a inflací. Spořicí účet s úrokem pod inflací úspory neochrání, i kdyby zůstatek na výpisu každý měsíc rostl. Teprve výnos, který inflaci překonává, znamená, že peníze reálně přibývají, ne jen na papíře.

Některé příjmy se snaží inflaci dohánět automaticky. Důchody se v Česku pravidelně valorizují, tedy zvyšují podle vývoje cen a mezd, ne vždy ale toto zvýšení dokonale vyrovná to, co lidé v obchodech skutečně pocítí. Mzdy ve firmách se řeší jinak, vyjednávají je odbory, vedení podniku nebo jednotlivec sám při pohovoru o platu, a tempo růstu se firmu od firmy hodně liší.

Kdo na zdražování tratí a kdo naopak vydělá

Inflace nepostihuje všechny stejně. Někomu dokonce nahrává.

Nejvíc tratí lidé, kteří drží hotovost nebo peníze na účtu bez úroku. Jejich úspory ztrácejí hodnotu automaticky, bez ohledu na to, co dělají. Podobně na tom bývají lidé s pevným příjmem, který se nezvyšuje automaticky podle růstu cen, třeba část důchodů nebo staré smlouvy s neměnnou částkou.

Dlužníkům s pevně úročeným úvěrem inflace naopak paradoxně pomáhá, pokud jim mezitím roste i příjem. Splácejí sice pořád stejnou částku, ta má ale reálně nižší hodnotu než v den, kdy si peníze půjčili. Podobně na tom bývají majitelé nemovitostí nebo firem, kteří dokážou zdražit svoje zboží a nájmy rychleji, než jim rostou náklady.

Stát jako největší dlužník na tom obvykle taky netratí. Splácí své dluhopisy penězi, jejichž hodnota mezitím klesla, zatímco jeho daňové příjmy díky vyšším cenám a mzdám nominálně rostou.

Inflace úzce souvisí i s kurzem koruny. Firmám, které vyvážejí zboží do zahraničí, slabší koruna paradoxně pomáhá, protože za stejné tržby v eurech nebo dolarech dostanou víc korun. Dovozcům a lidem kupujícím zahraniční zboží slabší koruna naopak škodí, protože za něj zaplatí víc.

Rozdíl je vidět i mezi obory podnikání. Firmy s výraznou tržní silou, třeba jediný dodavatel v regionu nebo výrobce oblíbené značky, zdražení nákladů promítnou do cen snadno a rychle. Malé provozy v konkurenčním prostředí, třeba běžná restaurace na ulici plné jiných restaurací, si vyšší ceny dovolí jen opatrně, protože zákazník hned odejde ke konkurenci. Nesou tak vyšší náklady déle na vlastní marži.

Modelová domácnost, která má naspořeno několik set tisíc korun na běžném účtu bez úroku, ztrácí při zrychlené inflaci nejvíc. Peníze na kontě sice nezmizí, jen z nich za pár let nepůjde koupit tolik co dnes. Domácnost, která stejnou částku rozdělí mezi rezervu na spořicím účtu a delší investice, ztrátu kupní síly zmírní, byť ji úplně nevyloučí.

Když inflace vymkne úplně z rukou

V historii se objevily i případy, kdy inflace přestala být mírným otravným jevem a proměnila se v hospodářskou katastrofu. Německo po první světové válce zažilo hyperinflaci, při které ceny rostly prakticky z hodiny na hodinu a lidé si výplatu odváželi domů na kolečku, protože bankovky ztrácely hodnotu rychleji, než je stihli utratit. V posledních letech podobně dopadla Venezuela nebo Zimbabwe. Česko se s ničím takovým v posledních desetiletích nesetkalo. I výrazně zrychlená inflace, kterou země zažila v roce 2022, byla oproti podobným případům jen zlomek. Hyperinflace obvykle vzniká, když stát řeší vlastní dluhy tak, že prostě tiskne další a další peníze, ne kombinací běžných hospodářských vlivů.

Běžný střadatel z toho hlavně vidí, že hyperinflace nevzniká přes noc bez varování. Předchází jí dlouhodobá ztráta důvěry v měnu a neschopnost státu platit výdaje jinak než tiskem dalších peněz.

Co se stane, když ceny naopak klesají

Opakem inflace je deflace, tedy pokles cenové hladiny. Zní to na první pohled jako dobrá zpráva, ekonomicky ale bývá deflace horší problém než mírné zdražování.

Když lidé čekají, že věci budou příští měsíc levnější, odkládají nákupy. Firmy pak prodávají méně, propouštějí, a ekonomika se zpomaluje. Proto centrální banky necílí na nulovou inflaci, ale na mírně kladnou, jako bezpečnější vzdálenost od deflace.

Podobným scénářem si roky procházelo Japonsko, kde ceny dlouhou dobu stagnovaly nebo mírně klesaly a ekonomika nemohla nastartovat citelnější růst. Byla to připomínka, že opak inflace není automaticky výhra.

Jak si peníze uchránit před znehodnocením

Ochrana úspor je jedna věc, běžný měsíční rozpočet druhá. Rychlé zdražování nutí domácnosti reagovat i bez jakékoli investice.

Nejběžnější reakcí je srovnávání cen a přechod k levnějším variantám stejného zboží, od vlastních značek obchodů po omezení jídla mimo domov. Další cestou je revize pravidelných plateb, pojistek, tarifů energií nebo předplatných, které v klidnějších letech nikdo nezkontroloval.

Kdo má starší úvěr s pevnou sazbou, tomu ho inflace paradoxně zlevňuje v reálném vyjádření, podobně jako u dlužníků popsaných výše. Kdo naopak řeší úvěr s pohyblivou sazbou, může zdražování pocítit dvakrát: jednou v cenách zboží, podruhé ve vyšší splátce, protože centrální banky na zrychlenou inflaci obvykle reagují zvýšením úrokových sazeb.

Domácnost bez jakékoli rezervy je na zrychlenou inflaci nejzranitelnější. Nemá z čeho pokrýt nečekaný výdaj a při zdražení základních položek jí často nezbývá než sáhnout po dražším spotřebitelském úvěru nebo kreditní kartě. Vybudování alespoň základní rezervy proto dává smysl dřív, než se člověk začne zabývat sofistikovanější ochranou úspor. Univerzální recept na obranu proti inflaci neexistuje. Existuje sada nástrojů, ze kterých má smysl vybírat podle toho, na jak dlouho může člověk peníze nechat stranou.

Podrobný přehled podle konkrétního horizontu, od okamžité rezervy po investice na deset a víc let, popisuje článek Kam uložit peníze, aby neztrácely hodnotu. Základní princip je jednoduchý: peníze potřebné brzy patří na spořicí účet nebo do termínovaného vkladu s úrokem, který se inflaci aspoň přibližuje. Peníze s delším horizontem snesou kolísavější, ale historicky výnosnější nástroje. Dluhopisy fungují jako půjčka státu nebo firmě a nabízejí předem danou sazbu po sjednanou dobu. Před inflací chrání jen tehdy, když sazba zdražování aspoň dorovná, což se v obdobích rychlého růstu cen nemusí podařit.

Akcie a akciové fondy dlouhodobě patří mezi nástroje, které inflaci historicky dokázaly překonávat, výměnou za výkyvy hodnoty klidně v řádu desítek procent během jednoho roku. Nejde o jistotu, minulé výsledky nic negarantují do budoucna.

Pravidelný nákup po menších částkách místo jedné velké investice najednou pomáhá zvládat právě tyhle výkyvy. Kdo nakupuje každý měsíc stejnou částku, nakupuje jednou dráž, podruhé levněji, a nemusí odhadovat, jestli je zrovna vhodná chvíle. Přesně tenhle přístup popisuje i článek o tom, kam uložit peníze podle horizontu.

Zlato slouží jako uchovatel hodnoty už tisíce let, protože ho na rozdíl od papírových peněz nejde jen tak vytisknout navíc. Nenese žádný úrok ani dividendu a jeho cena krátkodobě dost kolísá. Přesto ho investoři tradičně zařazují jako pojistku proti dlouhodobému znehodnocení měn. Jak přesně do zlata investovat a jaká rizika s sebou nese, rozebírá článek Investiční zlato: jak a proč do něj investovat.

Nemovitosti bývají označované za další ochranu proti inflaci, protože nájmy i cena bytu obvykle rostou spolu s cenami ostatního zboží. Vstupní cena je ale vysoká a likvidita nízká, byt nejde prodat za pár dní, když je peníze potřeba rychle. Kdo nechce kupovat nemovitost napřímo, může zvážit nemovitostní fondy, které rozkládají investici mezi víc budov a snižují vstupní částku. I ty ale nesou poplatky a riziko poklesu hodnoty podílu. Většina lidí nakonec kombinuje víc nástrojů najednou. Rezerva na spořicím účtu, část peněz v dluhopisech nebo fondech, případně menší podíl ve zlatě jako pojistka pro horší časy. Rozložení snižuje riziko, že jedna špatná sázka připraví o všechno.

Na co si dát pozor

Strach ze zdražování je živnou půdou pro nabídky, které slibují jistou ochranu a k tomu vysoký výnos, taková kombinace v legálním světě financí prakticky neexistuje. Kdo nabízí zaručený vysoký zisk bez rizika, buď něco zamlčuje, nebo jde o podvod.

Oficiální míra inflace je průměr za celou ekonomiku. Konkrétní domácnost ji může pociťovat úplně jinak, podle toho, za co utrácí nejvíc. Rodina splácející nájem a platící vysoké účty za energie zdražování pocítí jinak než domácnost bez nájmu a s vlastní fotovoltaikou. Porovnávat vlastní pocit se statistickým průměrem proto někdy vede ke zbytečnému zmatku, i když se ani jedna strana nemýlí.

Než někdo svěří úspory produktu slibujícímu výnos výrazně nad běžnými bankovními sazbami, vyplatí se ověřit, jestli emitent nebo správce figuruje v registrech, které vede Česká národní banka. Chybějící licence nebo prospekt schválený regulátorem bývá silným varovným signálem. Konkrétní čísla, sazby a podmínky produktů se navíc v čase mění. U cokoli, co se týká skutečné výše aktuální inflace, úrokových sazeb nebo konkrétní nabídky banky či fondu, je vždy spolehlivější ověřit si čerstvá data přímo u zdroje, tedy u Českého statistického úřadu, České národní banky nebo dané instituce, než se spoléhat na starší odhad.

Shrnutí

Inflace znamená, že stejná částka peněz v čase koupí méně. Měří ji Český statistický úřad přes spotřebitelský koš a index CPI, nejčastěji jako meziroční srovnání cen. Roste kvůli kombinaci vysoké poptávky, dražších vstupů, množství peněz v ekonomice a očekávání lidí i firem.

Rozhoduje reálná hodnota, tedy kupní síla po očištění o zdražování, ne holé číslo na výplatní pásce nebo výpisu z účtu. Ochranu nabízí kombinace nástrojů podle toho, jak dlouho mohou peníze zůstat bokem, od spořicího účtu přes dluhopisy a akcie až po zlato. Konkrétní volbu pro vlastní situaci pomůže srovnat podrobnější přehled podle horizontu úspor. Kdo zjistí, že roky nechával úspory ležet bez úroku a inflace mu je mezitím citelně okousala, nemá cenu litovat ušlých let. Praktičtější je začít tam, kde je zrovna teď, rozdělit peníze podle horizontu a nechat je konečně pracovat.