Firma potřebuje sto milionů na novou halu, místo cesty do banky vydá dluhopisy a rozprodá je mezi drobné investory v kusech po deseti tisících korunách. Kdo si takový papír koupí, stává se věřitelem. Jenže stejné slovo se používá pro papíry vydané státem i pro emise firem, u kterých se dá přijít o všechno.

Dluhopis je půjčka, ne podíl ve firmě

Dluhopis je cenný papír, ve kterém se ten, kdo ho vydal, zavazuje splatit v určený den dlužnou částku a průběžně platit úrok. Vydavateli se říká emitent. Bývá jím stát, kraj, obec, banka nebo obchodní firma.

Rozdíl proti akcii je podstatný. Akcionář vlastní kousek firmy a nese její osud, dobrý i špatný. Majitel dluhopisu firmu nevlastní, jen jí půjčil. Nemá nárok na podíl na zisku, když se firmě daří, ale má nárok na svůj úrok i v letech, kdy firma vydělává málo.

Když emitent zkrachuje, jsou věřitelé v pořadí před akcionáři. To působí uklidňujícím dojmem jen do chvíle, než se člověk podívá, kolik z majetku zkrachovalé firmy na drobné věřitele reálně zbude. Často nezbude nic. Celý vztah mezi rizikem a odměnou rozebírá text o tom, co je investice a jak funguje riziko, výnos a likvidita. U dluhopisů platí ta samá logika. Vyšší slibovaný úrok je zaplacený vyšším rizikem, ne štědrostí emitenta.

Kupón, jmenovitá hodnota a den splatnosti

Skoro každý dluhopis se dá popsat několika údaji.

Jmenovitá hodnota, také nominál, je částka, kterou emitent splatí v den splatnosti. U korporátních emisí nabízených drobným investorům bývá deset tisíc korun i víc. U státních papírů prodávaných přímo domácnostem je naopak velmi nízká a nakupuje se rovnou po tisících kusech.

Kupón je úrok. Uvádí se v procentech z nominálu za rok a vyplácí se obvykle jednou nebo dvakrát ročně. Dluhopis s nominálem 10 000 korun a kupónem 5 procent tedy nosí 500 korun ročně. V den splatnosti přijde poslední kupón a k tomu zpátky celých 10 000 korun.

Den splatnosti je datum, kdy dluh končí. Bývá za dva roky, za deset let, u některých státních emisí i za třicet. Čím delší doba, tím víc se toho může na cestě přihodit. Ne každý dluhopis nese kupón. Bezkupónové dluhopisy se prodávají pod nominální hodnotou a v den splatnosti se splatí celý nominál. Rozdíl mezi nákupní cenou a nominálem tvoří celý výnos, existují i dluhopisy s pohyblivým kupónem, který se odvíjí od tržní úrokové sazby nebo od inflace.

Jedna položka na výpisu překvapí skoro každého nováčka, kdo kupuje dluhopis na trhu mezi dvěma výplatami kupónu, doplácí prodávajícímu poměrnou část úroku za dobu od poslední výplaty. Odborně jde o alikvotní úrokový výnos. Investor o nic nepřichází, jen zaplatí dopředu to, co mu za pár týdnů přijde zpátky v nejbližším kupónu.

Proč cena dluhopisu klesá, když rostou sazby

Tady většina lidí poprvé zaváhá.

Dluhopis se dá koupit při vydání a držet do splatnosti, dá se s ním ale také obchodovat a jeho cena na trhu se mění každý den. Nejvíc s ní hýbou úrokové sazby. Představte si dluhopis koupený za 10 000 korun s kupónem 3 procenta.

O rok později centrální banka zvedne sazby a nové emise nabízejí 6 procent. Kdo by koupil starší papír s poloviční úrokovou sazbou za plnou cenu? Nikdo. Aby se dal prodat, musí zlevnit natolik, aby jeho výnos odpovídal nové situaci na trhu.

Funguje to i obráceně. Když sazby klesnou, starší dluhopis s vyšším kupónem zdraží, protože nové emise nabízejí méně. Sílu toho pohybu určuje hlavně doba do splatnosti. Dvouletý dluhopis se pohne málo, protože peníze se vracejí brzy. U patnáctiletého je při stejném růstu sazeb propad ceny podstatně větší. Odborně se tomu říká durace a chová se to jako páka.

Právě proto zažili konzervativní investoři nepříjemné překvapení v období, kdy Česká národní banka rychle zvyšovala svou hlavní úrokovou sazbu. Dluhopisové fondy, které měly být tou klidnější částí portfolia, ztrácely na hodnotě. Nešlo o selhání fondů. Byla to matematika, kterou do té doby většina drobných investorů neznala.

Kdo drží jednotlivý dluhopis do splatnosti a emitent zaplatí, ceny mezitím řešit nemusí. Dostane svůj nominál bez ohledu na to, co se mezitím dělo. Kdo ale potřebuje prodat dřív, prodává za tržní cenu.

Výnos do splatnosti není totéž co kupón

Kupón se počítá z nominálu, ne z ceny, kterou investor skutečně zaplatil. Jakmile se dluhopis nekupuje přesně za nominál, obě čísla se rozejdou.

Výnos do splatnosti, v tabulkách často zkrácený na YTM z anglického yield to maturity, tuhle mezeru zaceluje. Počítá dohromady nákupní cenu, všechny budoucí kupóny a splacení nominálu na konci. Podle něj se dluhopisy porovnávají mezi sebou. Jednoduchý příklad.

Dluhopis má nominál 10 000 korun, kupón 4 procenta a zbývají mu tři roky do splatnosti. Na trhu se dá koupit za 9 200 korun. Kupón nese 400 korun ročně, což je z investovaných 9 200 korun víc než čtyři procenta, na konci navíc přijde 10 000 korun místo zaplacených 9 200. Výnos do splatnosti proto vyjde znatelně nad kupónovou sazbu.

Když se dluhopis kupuje nad nominálem, třeba za 10 500 korun, je to obráceně. Kupón zůstává stejný, na konci se ale vrátí jen 10 000, takže výnos do splatnosti klesne pod kupónovou sazbu.

Co v tom čísle není: poplatky obchodníka, daň z výnosu a hlavně riziko, že emitent nezaplatí. Výnos do splatnosti platí za předpokladu, že všechno proběhne podle plánu. U dluhopisu velké banky je takový předpoklad rozumný.

U firmy, o které jste nikdy neslyšeli, je to jen číslo v inzerátu.

Kdo si vlastně půjčuje

Státní dluhopisy

Stát je ve vlastní měně nejspolehlivější dlužník, jakého trh nabízí. Ne proto, že by hospodařil lépe než firmy, ale protože vybírá daně.

Drobní investoři v Česku mají zvláštní cestu. Ministerstvo financí prodává Dluhopis Republiky přímo lidem, mimo burzu, v pravidelných upisovacích obdobích. Podle webu dluhopisy.gov.cz začíná úpis na 1 000 korunách a strop pro jednoho investora je 3 miliony korun. V nabídce bývá fixní varianta s pevným úrokem i varianta navázaná na inflaci.

Zbytek státních emisí se obchoduje na trhu. Drobný investor se k nim dostane přes obchodníka s cennými papíry nebo přes fond.

Korporátní dluhopisy

Podnikový dluhopis vydává firma, která si potřebuje půjčit. Kupón bývá výrazně vyšší než u státu a ten rozdíl má jméno: riziko, že firma nezaplatí. Před nákupem stojí za položení jedna nepříjemná otázka. Proč si firma půjčuje od lidí za osm nebo deset procent, když bankovní úvěr vyjde levněji? Někdy je odpověď nevinná. Někdy je odpověď taková, že banka už půjčit nechce.

Česká národní banka k tomu vydala samostatné desatero pro drobné investory. Stojí v něm mimo jiné to, že schválení prospektu ze strany ČNB znamená pouze kontrolu náležitostí dokumentu, ne záruku splacení. ČNB neprověřuje bonitu emitenta a nevymáhá za investory jejich peníze.

Investice do korporátních dluhopisů podle ní není pojištěná a při krachu emitenta se investor nemůže obrátit na Garanční systém finančního trhu, který kryje bankovní vklady.

Menší emise se za určitých podmínek obejdou bez prospektu schváleného ČNB. Investor pak dostane jen emisní podmínky, které si firma sepsala sama. Tudy chodí většina problémů. Jak podobné nabídky poznat a jak si ověřit protistranu, rozebírá text o investičních podvodech a ověřování poradců.

Bonitu velkých emitentů hodnotí ratingové agentury písmennou stupnicí. Čím níž na ní dlužník stojí, tím vyšší je pravděpodobnost, že nezaplatí, a tím vyšší úrok musí nabídnout, aby vůbec někoho zaujal. Drobné české emise ale rating obvykle nemají, nikdo je nezávisle neohodnotil. Zbývají účetní výkazy ve sbírce listin a to, co o sobě firma sama napíše v propagačním materiálu. Jak číst emisní podmínky a poznat, kdy konkrétní emisi hrozí default, rozebírá podrobněji článek o korporátních dluhopisech.

Protiinflační dluhopisy

Protiinflační dluhopis má výnos navázaný na růst spotřebitelských cen. Cílem není zbohatnout, ale udržet kupní sílu peněz. Když ceny vyskočí, výnos je zhruba dorovná.

Má to dvě strany. V letech s vysokou inflací ochrání úspory lépe než pevný kupón. V klidných letech vydělá málo a zpětně to vypadá jako promarněná příležitost. Jak se inflace měří a co dělá s úsporami, vysvětluje samostatný text o inflaci a ochraně úspor.

Bankovní a komunální emise

Banky vydávají vlastní dluhopisy a také hypoteční zástavní listy kryté portfoliem hypoték. Města a kraje si půjčují komunálními dluhopisy, v Česku spíš výjimečně. Pro drobného investora jde v obou případech o okrajovou záležitost, protože se k nim běžně nedostane.

K čemu jsou dluhopisy v portfoliu

Lidé si dluhopisy nekupují kvůli vysokému výnosu. Kupují si předvídatelnost. U kvalitního emitenta je dopředu jasné, kolik peněz a kdy přijde. O akciích se to říct nedá.

Kvalitní státní dluhopisy se hýbou jinak než akcie, takže portfolio složené z obojího kolísá méně než čistě akciové. Neplatí to však vždy. Roky, kdy klesaly akcie i dluhopisy současně, se v historii najdou a období rychlého zvyšování sazeb je přesně ten případ. Užitečné je i to, že se dá ukotvit termín. Kdo ví, že bude peníze potřebovat za pět let, koupí dluhopis se splatností za pět let a datum má dané. U akciového fondu se termín naplánovat nedá, protože trh se neptá, kdy se investorovi hodí prodat.

Obráceně to ale neplatí. Peníze, které mohou být potřeba kdykoli, na dluhopisy nepatří. Na rezervu a na krátký horizont slouží spořicí účet nebo termínovaný vklad.

Jak dluhopisy koupit

Přímý nákup jednotlivé emise probíhá přes obchodníka s cennými papíry nebo přes banku. Investor si vybere konkrétní dluhopis a drží ho, dokud nedoběhne. Slabina je v tom, že s běžnou částkou koupí dvě nebo tři emise, takže o výsledku rozhodne osud pár konkrétních dlužníků. Dluhopisový fond nebo dluhopisové ETF rozložení řeší za investora, v jednom nákupu se peníze rozprostřou mezi desítky až stovky emisí a jeden krach v portfoliu nezpůsobí drama. Platí se za to poplatkem a hlavně tím, že fond nemá pevné datum splatnosti. Jeho hodnota kolísá pořád a nikdy nepřijde den, kdy se prostě vrátí nominál.

Dluhopis Republiky se kupuje jinou cestou, u distributorů nebo elektronicky přes majetkový účet vedený Ministerstvem financí.

Na likviditu si dejte pozor. U státních dluhopisů a velkých emisí se prodej před splatností řeší snadno. U malé korporátní emise nemusí existovat nikdo, kdo by ji chtěl koupit. Peníze jsou pak zamčené až do splatnosti, nebo se prodává s citelnou slevou. Kdo si není jistý, jestli se bez dané částky několik let obejde, měl by začít u srovnání, kdy se vyplatí spořit a kdy investovat.

Co z výnosu nakonec zbude

Slibovaná procenta jsou hrubá čísla. Do kapsy dorazí méně.

Úrokový výnos z dluhopisů podléhá dani z příjmů a u řady emisí se strhává přímo u zdroje, takže na účet přijde už zdaněná částka. Pravidla se liší podle typu výnosu a podle toho, jestli investor dluhopis drží do splatnosti, nebo ho prodá dřív. Aktuální sazby a podmínky patří ověřit u Finanční správy nebo u daňového poradce.

K dani se přičtou poplatky. Obchodník si účtuje za nákup, někdy i za vedení majetkového účtu. U fondů běží roční nákladovost, která se strhává průběžně a v přehledu výnosů není vidět.

U emisí vydaných v eurech nebo dolarech vstupuje do hry ještě kurz koruny. Posílení koruny sníží korunový výnos bez ohledu na to, jak spolehlivě emitent platil. U krátkých splatností dokáže kurzový pohyb celý úrok smazat.

Poslední odečet dělá inflace. Dluhopis s kupónem 4 procenta při inflaci 5 procent kupní sílu peněz neuchrání, i když čísla na výpisu rostou. Rozhoduje reálný výnos, tedy to, co zbude po inflaci.

Na co si dát pozor

Nejčastější chyba je číst jen jedno číslo. Kupón 9 procent vypadá vedle spořicího účtu skvěle, sám o sobě ale neříká nic o tom, jestli se peníze vrátí.

Před nákupem korporátního dluhopisu stojí za zodpovězení pár otázek. Kdo je emitent a jak dlouho funguje? Zveřejňuje účetní závěrky ve sbírce listin obchodního rejstříku? Na co si peníze bere a z čeho je hodlá splatit? Ručí za dluhopis mateřská firma s reálným majetkem, nebo jen účelově založená společnost bez zaměstnanců? A dá se dluhopis před splatností vůbec prodat?

Pozor na slovo podřízený. Podřízený dluhopis se při krachu splácí až po ostatních věřitelích, tedy obvykle až po bance. Kupón je za to o něco vyšší, jenže při problémech emitenta se z něj zpravidla nevrátí nic. Emisní podmínky někdy dávají emitentovi právo splatit dluhopis dřív. Vypadá to nevinně a funguje to jednostranně. Firma toho využije ve chvíli, kdy si umí půjčit levněji, tedy když sazby klesnou. Investor dostane peníze zpátky přesně tehdy, když se mu nejhůř hledá náhrada se stejným úrokem.

Nabídky, které přijdou samy, si zaslouží dvojnásobnou nedůvěru.

Telefonát od člověka, který se nikdy nepředstavil jménem firmy. Reklama na sociální síti. Tlak na podpis do konce týdne. Investiční desatero ČNB to říká přímo: nenechte se zatlačit do časové tísně a ověřte si, že protistrana má licenci a je v registru regulovaných subjektů.

Zbývá rozložení. Dluhopisy jedné firmy nemají tvořit celé úspory domácnosti, ať kupón slibuje cokoli. To platí i pro emitenty, kteří působí důvěryhodně, mají hezký web a známou tvář v reklamě.

Tento text je obecný přehled, ne investiční doporučení. Konkrétní volba závisí na příjmech, horizontu a ochotě nést riziko.

Shrnutí

Dluhopis je půjčka s předem daným datem a úrokem. Výnos do splatnosti říká víc než samotný kupón, tržní cena reaguje na pohyb sazeb obráceně a délka splatnosti ten pohyb násobí. Rozdíl mezi státním a korporátním dluhopisem je přitom větší než rozdíl mezi spořicím účtem a akciovým fondem. U prvního se řeší hlavně cena a inflace. U druhého se řeší, jestli dlužník vůbec zaplatí.

Kdo s dluhopisy začíná, udělá nejlíp, když si u každé nabídky najde emisní podmínky a přečte si je celé, včetně poznámek pod čarou. Trvá to hodinu a je to nejlevnější pojistka, jaká u dluhopisů existuje.